Ó křepký zápase
sil, zdraví a krásy a mládí,
snů nových a rhytmů a forem...
Dny překotné pádí
vždy za novým dílem
a silným vždy ožijí tvorem...
V svět vyjděte směle,
ó dobyvatelé!
Je radostný života boj!
Svůj zdvihněte mladý štít
a neposkvrněnou svou zbroj,
ne ztrácet, – však duchem se bít!...
Chce člověk být unášen života hlasem,
svou opravdovostí, svým vnitřním žasem
a vykřiknout mocně: žít!
Ó člověče, spěš...
A pohleď, den jasný že sladce voní,
brouk zlatými krovkami s třeslice
se smeká a kobylka skok a skok,
že přelétá travin vysokou věž,
kol motýli perleťoví že v tanci se honí,
i cikáda zamilována je velice
do žhnoucích svých slok...
Snad zítra již
vše život svým přetaví žárem v chvění,
na podzim vypraží zeleň luk,
sny těkavé v záměry k činům změní,
dá drsnost hebkému stisku ruk,
dá brouku se s krovkami zhnědlými vléci,
pel s křídel setře a kouzlo s věcí,
své vyryje značky podél cest,
svým dechem svadnout dá ratolest
a večerů olověnou tíž
namíchá v mlhy a v noc, kdy spíš...
Ó člověče, spěš...
A, ratolest jsi-li, v kmen vyrosť záhy,
a kmenem-li, v dub ze slunce a vláhy,
a jsi-li potok, ty prorvi se v řeku,
a jsi-li řeka, až v moře vplyň v bouřícím jeku,
a jsi-li moře, svým hymnem vyzpívej světy,
své nové dráhy a nové mety
a ostrovy nové, jež odkryješ...