A zázraky dokvetou... Víra v ně umírá po čase...
Tím zamlknou proroci, myšlenky jich že nevzhoří v plamen...
A ze vzbouřenců kdys cynické stádo stává se,
svět těžším že krví se stal, zas padá s gigantů ramen...
Jde oddechu chvíle těžká. Je myšlenek bezvětří,
je staletí pohřbeno v žhavě disharmonické smršti...
To velké, co snilo se, nikdo již nechápe, nešetří...
A nechápavost štěrk drobný si sbírá, jím v zrak ti mrští...
Však v tuposti opilé, jež přineslo zklamání,
se gigantů synové rodí, ční vysoko z temnot noci,
svět podchycují, jenž padat již zdál se v zoufání
s mdlých, sesláblých otců ramen v jícen hltavých Nocí...