Lehkými ztrácí se oblaky
vteřin míjení,
osvobodit jak mohly by
ty, kdož jsou vězněni.
Mnoho je vězňů,
jedni se zavřeli v lásky kleci,
jiní sedí v bídy černé věži,
jiní v hrobce nemoci své leží,
jedni vlastní rukou sebe
do osudu zazdívají,
nevědomi, kde svítí hvězdy
zítřejšího jejich nebe.
Mnoho je dobrovolných
vězňů lásky,
kteří šli chudými poli
sbírat své klásky.
V duších svých bohati
zapomenuli výpočty sobců
k hodům se pozvati.
Tolik vězňů
a úsměvem ve svých žalářích chodí,
třebas i vědí, že je to poslední žalář,
z něhož jen smrt je osvobodí.