Do jezer stíny lesů padaly,
jež dorůstaly v prales mlčenlivý.
V mé duši bolesti vždy nechaly
svých stínů protest, děsivý a živý.
Jen podle slunce, vteřin, doby dne
ty stíny dloužily se nebo hasly,
úsměvy horké mělo poledne
a stíny západu se chladem třásly.
I bolest má ve věčných proměnách
z mé duše mizela neb celou skryla,
dle slunce, žen, oblaků na horách,
dle touhy, jíž se marně rozbouřila.