To chytne mě, kdy vidím na peronu
zamlklý hlouček venkovského lidu,
než poslední zalehne úder zvonu,
opouštět svoji ves a svoji bídu.
V tom rámci břečťanu jich bludné stíny
ve svitu měsíce se střásat zdají
lhostejnost všecku, kal té všední špíny.
Ba, loučení je přemáhá, že lkají
žilnatí starci, vlak co v před se hýbá;
blíž k oknu tisknou vlhké vrásky skrání,
zřít, kterak měsíc za ně vsi ty líbá,
ty lesy, vsi, ty temné pruhy strání. –