Někdy usmířeni se vším vycházeli na staré arkýře zvetšelých budov,
zářili a plakali zelení jara a plakali slunečními paprsky.
Někdy zakuklení přišli a přišedše pohřbívat
vynášeli řady rakví z naší duše oddychujíce...
Někdy se zasmáli jako děti, udivení,
když vnikli v tajemství obnošených hraček.
Někdy si zahráli na rozumné, protekční ďábly
slibující nám slávu, úsměv žen a vítězství.
Někdy nás přepadli jak vrazi ze zadu
a rdousíce nás, využitkovali výkřik náš pro Morálku.
Někdy nám namluvili nejhloupější anekdoty,
aby nás usvědčili, že hloupnem a stárnem.
Někdy nám zjevili ty nejvážnější pravdy,
bychom jim nikdy, nikdy neuvěřili...