Ve starosvětském kočáru ji vzali do města.
Bylo to už po jaru, déšť byl, mha, necesta.
Nesměle zprv seděla! Jí šestnáct let je as.
Ale oči z vesela tak zřely stínem řas. –
Bonbons, hračky, obrázky rozdala dětem všem,
všecky na jich otázky zlíbala s úsměvem.
Styděla se, špulíc rtík, by se jí nevysmál
o rok starší studentík, jenž vážným se tak zdál.
A když sedla k pianu, (ba, smát se, byl by hřích!)
hlavička tak na stranu se svezla v rozpacích!
Ale večer, druhý den jí bylo smutno tak,
vzpomínky a sladký sen jí vlhčil tmavý zrak.
Třešně rudnou v aleji, teď voní každá mez!
Chtěla by tam raději se vrátit ještě dnes!
Ale pak vše přechází... Už není nesmělá,
studentíka provází na klavír z vesela.
Často vjede v jeho vlas, když zrady netuší,
vzdoruje mu ráz na ráz, jej v lekcích přeruší. –
A když teta domluvou se vadí, – po chvíli
knoflíky, jak řadem jdou, jí řeže s mantilly.
Aneb vzlyká škytavě, cos kreslí, nos hle, zrak, –
pak dí tetě pichlavé: „To ty jsi. Dobře tak!“
Jaká pak to pohova, dí teta častokrát,
divoch je to z venkova, kdo pak by ji měl rád!
A když vzlyká, pláče jen, tu vždycky naposled
studentík jde usmířen jí zlíbat žhavý ret.
A co hříšná, tetu svou jde objat, vášnivá,
do šálků ta právě dvou jim kávu nalívá...