Když poledne se mezi domy vláčí
a mystický dech před budovou tvojí
ó divadlo, se mlhou věky stáčí,
rád ve svátek jdu řadou sloupů dvojí
zřít na tvůj zjev, jenž českou hrdost značí. –
Když večer, – v damašku a muselinu
tví hrdinové, jati tragedií
až do nejzazších zápalů, v tvém stínu
tvých kytic, věnců znojnou vůni pijí,
a tragédky zří na laur na svém klínu! –
Leč ve dne venku, v mrazu, v tuhé zimě
jak ptáci štvaní domů na terase,
pod sloupovím tvým, nesoucím tvé břímě
na schodech žebráků tlum rozvírá se,
jak žalu, hrozby, bídy zvrhlé símě.
A berlami ty schody tepou chvíli,
a soustem skromným hlad svůj zahánějí,
jak udeří zvon poslední, jak pílí
dav kolem nich... Tu sloupy vyprávějí:
„Hrát drama!... ale žít, kdo má dost síly?“ –