Samota v stromech krčí se. I krásu
tu sotva zříš, jen těžkou práci. Drsnými
jen slovy, potem těl vzduch nehne se tu provát.
A péčí o dobytče sotva času
se starat o dítě, je pomilovat.
Snad němá láska ve všem konání,
v tom drsném shonu, ve zvyku, v tom tichu,
v pokorném očekávání
i v tuposti i v každém hříchu,
v té chudobě se skrývá zarytě.
Kdes poblíž dítě samotné si hrálo.
Den ze dne zvyklo si již a se smálo.
Vše cosi zvlášť se stará o dítě:
den slunečný, pláň písečná, les v dáli,
stříbrná voda, vítr, cizí svět jenž chválí,
kouř nad střechou a luční trávy dech.
Snad plodem uzrá, doroste v těch zdech
v něm vykupitel sladký? Moře přepluje
i světy přejde k srdci od srdce,
dům od domu, všem novou lásku zvěstuje?
Sám sobě že tu rost a že tu skryt
jen trpkou lásku opuštěných musil pít,
ze od všeho se učit musil, sám a sám,
že nad ním nebe klenulo se jako chrám?