Skla malíř, který od skelného prachu
byl bled a churav, znaven vyšel ztěží
vždy v neděli tou stezkou v ranním nachu
do kostela, jenž velký hřbitov střeží...
A oddech si a čerstvý vzduch, ten vanul,
vstříc všemi květy příroda mu spěla,
a lícha pole osením se skvěla
a les jak voněl, silicí jen planul.
A havrany, jak zdvíhali se z pole
nad kamení, jež ostružiny kryly,
rád viděl, nebo vody v mlýnském kole
tak padající, plné jaré síly. –
Ruch sklárny byl mu v neděli vždy cizí,
ať jeho žena v jizbě sama šila,
on zatoulal se v údolí, kde mizí
i stopa lidí, samota kde byla...
Bez radosti byl, doma host jen řídký,
ve všední dny šel za svou těžkou prací,
jen v neděli se těšil na květ snítky;
zda zřel, že touhou žena vykrvácí? –
Ta doma jenom modlila se vždycky,
na stole knihu, která zhnědla, sešla,
a přemýšlela, jak ten život lidský
tak ubíhá; – že mladosti práh přešla.
A zase na mužovy malby hlédla,
v nichž věděla, že příroda je celá!
V té radosti hned v zápětí zas zbledla,
když na mrzáka, dítě, pohlížela.
To dítě, hrbáček, jež smutně zřelo,
to nezdravé, se skřivenými boky
je odloučilo – ač to nevědělo,
v den všední, v neděli... a v dlouhé roky!