Díky hudci, jenž teď housle vznesl do výše!
Tomu hudci, s vášnivým kolébáním
jenž své housle tisknul k hlavě skloněné,
struny zpívaly klasů uzráváním...
(Ne tak jako bastardní hudba oper
s leskem slavností, – ta mi studena jest! –
Tichým sunutím pláten, davů a dějů,
zmatkem barev a tónů, slov a gest!)
V jakém tichu drážděné sdílnosti
zavzlykal nástroj vášní vzkypěnou,
on se chtěl vyplakat teplými slzami scherza
objav mou duší zemdlenou!
Objav mou duši zemdlenou rozkoší šílenou,
tancem naivních veselí, úsměvy panenskými, –
chyt’ji a stisk', že nemožno vydýchnout, vypil
ji tóny ohnivými!...