Zpívalo pod okny Jaro bílou a žlutou luk písní. Se skal se řítily bystřiny, chytaly žhnoucí Slunce
v peřeje stříkající v pláči a smíchu... Děti Odvahy, vstaňte... Vstaňte z teplého mechu.
Otisknuté těl podoby zahlaďte pevnou rukou. Snad že by lenoši Zítřka vymlouvali se kdysi
na sladké zdřímnutí vaše... Málo jsme schytali blesků, málo servali růží, úsměvů, pohrdání.
Málo jsme viděli s orlích nebetyčných doupat, se strmě visících srázů nad vrcholy sosen.
Málo tvář tváří jsme náhle střetli se s nebezpečím, které číhalo skrytě. Hlas náš z propastných hlubin
nedonik' k lidskému sluchu. Pojďte, Odvahy děti, nahé vy děti Jara... Athleti Odvahy, pojďte.
Naivní jarní nechť úsměvy letí vstříc činům léta... Pojďte. Leč nepusťte Duše, jenom vy nepusťte Duše,
ani jediné Duše, kterou v svém potkáte Jaře v hájích, kdy tryská mládí bolestí z kmenů:
abyste urvané růže, krůpěje chladivé rosy, abyste žhnoucích míz kapky, jediný chycený záblesk,
jediný s vrcholů výkřik, jediné z propastí echo Duši té nesdělili, okolo kráčející,
Duši, jež otvírá se... Athleti Odvahy, pojďte: Stavte se pro ženy mladé, zakleté dosud v pouta
panovačných otců. Zakleté na stupně chrámů, otrocky přikované k osudům stoletých zvyků.
Ponížené a malé, od dětství naučené klanět se světicím nebe, neznající však štěstí,
jež by je poutalo k duši vaší a osudům vašim, k vaší pýše a lásce, ke všemu, co je vám draho...
Děti Odvahy, pojďte: Mnoho my pohrdání musíme Satanu urvat, abychom potřeli vládu
malého lidského ďábla... Pojďte, ať nevymře Země šlechetným dobrodružstvím... Velké Sny přes moře táhnou,
ale ty malé dlí doma, skrčené, zimomřivé... Hledání, zápasů, smutků, štěstí dny neskončeny...
Zbývá tak mnoho, tak mnoho vyrvat závistným Bohům... Děti Odvahy, pojďte...
Cookies on Poetry Cove