Apoštolové lidství
z cizích zemí přinesli
učení tvé, Kriste nový.
Díly měří, rozdávají,
posedá nás touha, urvat
pro sebe kus země,
země, která patří pouze
rukám pracujících.
Daleko nebes, blíž pekla
štvou nás mořem, zemí.
Dali nám meč a pušku:
zabíjejte, škrťte, věšte,
pro království boží na zemi,
ve jménu lidskosti,
pro svůj podíl, jenž vás čeká
při velkém rozdílení.
Jednou jsme zabili,
jednou se podělili,
chce se nám zabíjet znovu,
druhý den a do nekonečna
podělovat sebe.
Novému Kristu zem patří.
Vyhnal svatokupce,
křivopřísežníky,
zhubil krále, cary,
velekněze pobil,
dal nám, chudým vládnout.
Pozemský ó Kriste,
buď blahoslaven za to.
Zadrž však vraždění naše,
až naplní se časy,
neboť je nenasytna
duše, jíž lomcují ďábli,
krví se lepí nám ruce.
Nenasytna je touha
po velkém panování.
Kdo nám zadrží ruku?
Snad nám zas bude malý
domov a vše, co nám patří?
Nešťastní světskou tou mocí,
když v tebe již nevěříme,
v tebe, ó nebeský Kriste,
kam se obrátit s láskou,
kam s vírou svou v tebe,
až přestanem věřit,
ty, pozemský Kriste,
nenajdeme-li zase
království boží
na tvojí zemi?