DĚTI

Kdesi tam na jihu v Podlesí vadnuly nemocné jedle v horkém parnu pod bezmračnými nebesy. Šuměly tiše, jen závan když větru se zdvih',

zahouklo horou v těžkém, mrtvolném pádu, v jejích vršcích schnul a zachvíval se a vzdych z dálky ten po kopcích úzkostný, zanášený stén padajících bratří jedlí.

Smutněji bylo ještě slunce po západu, tmít se začínalo a záhy umřel den. A tu z houštiny sršatí dřevorubci kolem šli domů, na kámen ztvrdlí a na dřevo zhnědlí,

jen těžce, podklesavě šli v šeřící se podvečer. Hadrníčkové špinaví, nazí zpola křepčili kolem nich koldokola,

drobounké děti jich synů a jich dcer. Dřevorubci staří, shrbení, zvetšelí, do sta let málo se scházet jim zdálo, ale šli přece rádi, ne smutni, ne veselí,

klubko drobných dětí je provázelo. S ramen jim od šíjí visely, s náručí vedle seker a dlouhých tyčí a háků, běžely před nimi, vzadu se ztrácely

vnoučata, děti cupitající. Urodilo se jich jako máku. Bylo jich stále víc a víc. Houby a jahody, maliny s jetýlky,

březové píšťalky, z trávy bublavé dudy voněly z nich a přesličky, šťovíky, bříška měly jak sudy, oči jim hořely světýlky,

v tlustých tvářích měly dolíky a tak se zdálo, že sýc je jejich strýc. Později často, když jsem více všim' si utrápené líce

mnohých sestaraných lidí, v malých kobkách, dny a roky, kde zrak trpět, stárnout vidí, a kam nezabloudí skoky

dítěte a jeho smíchy, vzpomněl jsem si na den tichý, kolem dřevorubců děti když jsem viděl dováděti.

Potom, když jsem v městě vídal smutný něčí osud lidský a jak síly zápas jídal, jásot dětí slech jsem vždycky.

Zřel jsem obličeje v roušky tónu bílém a jak slonovou kost shnědlé nad svým dílem, zřel jsem upírat se v dálky smutné oči, sluch jsem bystřit cítil někoho, kdo čeká,

zavřenou síň zřel, kam dítě sotva vkročí, kde se stárne jen, a kde se člověk leká, Munkáče a Špilberku a Kartouz hrůzy cítil jsem jak poušť a v písku chůzi,

obličeje na kost zšedlé, odloučením zpráhlá srdce, osamělá umučením. Ani zatikání slůvka z dětských retů, ani zdání, křídlo že se zdvihne k letu!