Přes lesy deštivé jaro šlo, přes rozlité prškami vody,
přes obrysy mlhavých vsí, přes vrby nad zmlklými brody,
eh truchlivo! Deštivý soumrak rozestřen na polích svrasklých,
jak tisíce střepin leželo vodních zrcadel prasklých. –
A na mýtích, pastvištích, na prazích chalup vymřelých
mdlý dešťových kapek smích, šept starců zmrzelých.
Jen k večeru zřídka všecko se otřáslo ze dna hlubin,
kdy slunce obrovskou růží z tmy vyžehlo, krvavý rubín,
to bylo jak fanfára zlatá, zrození, – smrt v něm však spala
a poslední vydechnutí. – Pak deštivá noc dál se brala,
vše smutno a zšeřeno, v oblacích sosny dýmavě čněly
a zvodněné louky se kamsi až za obzor rozlíti chtěly.
Hrst petrklíčů a krvavých máků a kopretin rád bych teď měl,
pro jednu mi drahou hlavu a sněžných spánků běl.