Přes lesy deštivé Jaro šlo, přes rozlité prškami vody,
přes obrysy mlhavých vsí, přes vrby nad zmlklými brody,
eh truchlivo! smutno! Deštivý soumrak rozestřen na polích svrasklých,
jak tisíce střepin leželo vodních zrcadel prasklých. –
A na prazích vymřelých chalup a na mýtích, pastvištích
mdlý dešťových kapek smích, šept starců omrzelých.
Jen k večeru zřídka všecko se otřáslo ze dna hlubin,
kdy Slunce obrovskou růží vyžehlo z temnot jak krvavý rubín,
to bylo jak fanfára zlatá, zrození, – smrt v něm však spala
a poslední vydechnutí. – Pak deštivá noc dál se brala,
vše smutno a zšeřeno, v oblacích sosny dýmavě čněly
a zvodněné louky se kamsi až za obzor rozlíti chtěly...
Hrsť petrklíčů a krvavých máků a kopretin rád bych teď měl
pro jednu mi drahou hlavu a sněžných spánků běl...