Denně toužím:
po bratrství činů se soužím,
abych s těch všech,
které miluji z duše a pro něž žiji
snímal tíži,
abych do jejich zármutků nasil těch,
které jak záhony petrklíčů zlatou melodii
v jarních vodách
slunečně a čistě a dětinsky se shlíží.
V smrtelné křeči jich abych nadějí snem se vmísil,
poselstvím dobrým zadržel výkřik šílený,
zlomená srdce matek abych vzkřísil,
jako květ bouří schýlený.
Abych všem svěží byl van,
zblízka i zdálí, z bouří i z ticha,
srdce jenž vyléčit zná a v žáry duší jenž dmýchá.
Toužím, i s těmi bych žil,
bídou a strastí když pobledlí
s nedůvěrou kdo se ohlédli,
abych i ty svou nějakou službou obsloužil,
která by beze slov
mluvila o bratrství,
jako zvon, chléb, stisk ruky a radlice kov.
V každém domě
chtěl bych, by každý zvěděl o mne,
až cestou půjdu kolem
mnohokrát v životě maje moc sbratřit se činem,
potěšit ty, kdož skláceni bolem,
ty, kdož zaspali, zburcovat,
posílit choré nadějí vínem,
a ty, kdož prací dlouho bděli,
uložit v lůžka,
aby šli spánkem spravedlivých spat.