Den utichl jak prapor v bezvětrnu,
a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce.
A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů
zrcadlil pouště strání v potoce.
Mne nezranilo nic, přec pln jsem smutných snů.
Mne nezakřiklo nic a přec jsem ztich jak zem,
když jasným uhořívá západem.
Tak jako prapor v bezvětří se nepohnu.
Neb cítím osamělost jít, nahlížet blíž
v okna a srdce, bít v ně jako větev suchá,
tu osamělost, již jak bolest ucítíš
růst kol i v sobě, z kraje, z lidí, z hmoty, z ducha.