Den jako jiný den a noc jako jiná noc.
Než chtěj být silný, sebe zapomnít.
Chtěj štěstím nebo bídou jiných znít
jak nástroj v rukou vyvoleného,
když roste na milosti božské moc.
Až někdy opuštěn a nepochopen, sám
se octneš, umlkneš, – z radostné touhy spíš
všech tvůrců, když svou naplnili říš,
než z pocitu, žes v cestě jiným překážkou,
pak dohasneš jak lampy shasne plam.
A nerci, dočkáš-li se stáří: cizí jsem,
kde přátelé, kde mrtví, cizí mi?
A strom-li bez listí jsi v podzimi,
nárazy větru vydrž hrozivé
a prázdna pohledu, jež civí sem.