Den za dnem v propast bezdnou klesá,
a básník, mudřec, politik
rve kořist z něho pro věk příští,
pro nových prací vzlet a vznik.
Když den se sklání v slunce výhni
nad parky, řeky zčeřené
a klesá v parách šeré noci
a mře jak zvíře zraněné,
nad města když se spouští v nachu
a křídla vleče po zemi
a ve větvích svou záři tříští,
až v loktech noci oněmí:
Tu zdá se mi, že pozoruje
svým okem tmavě krvavým,
čím člověk žil dnes od úsvitu,
zda pokrok šel či zloba s ním,
zda každou ruku mozol tlačí,
zda o krok dál je myslitel,
zda zrní klíčí výš a výše,
a strom zda plod neb květy měl,
zda pro svobodu svého lidu
kdos’ poctivě své pěstě zdvih’,
zda přec ctižádost svoji vlastní
kdos ukojil hlad plačících!
Jak sarkasmem se někdy chvěje
a křečovitě mře ten svit,
když v pohodlném křesle vidí
státníka moudře lenošit.
Když vidí pro svízel a bídu
a pro boj o chléb, o práva,
jak zimničně svět vynalézá,
sotva si spánku dopřává,
jak kombinuje, válčí, vraždí,
jak živlům velí v službě stát,
jak se vším kramaří, i s ctností,
neb před ním děsný stojí Hlad –
Den vidí to a v hory klesá
a v zoufalství se roztříští –
– vždyť do propastí přešlých věků
a tak malou klesá kořistí!