Když dělník z práce kráčí na večer,
provázen sluncem bledým v jeden směr,
když obří stíny sosen ulehnou
rovinou, v níž se sotva zvuky hnou,
potřísněn krví práce, mozoly
pro štěstí jiných, černé oboly
vybírá z drobné kapsy u vesty,
je mění na chléb v krámku u cesty...
Pak v sad svůj vejde, v drobnou zahradu,
to v temnu, po slunce již západu,
prsť v záhonech, jež zjihla, obrátí,
zaleje trávník, začne kopati...
K své přivoní si růži rozkvetlé,
jež zavřela se touhou po světle –
a sednuv na drn, zahledí se v květ...
V té chvíli velký je ten jeho svět...