Jste jako hejno bludných, tažných čápů...
Leč Bohu předc jste byli mnohem dražší
než králové, v svém prostém otčenáši,
jenž s potem tekl jako bouře slapu...
Vám sluší rázné zakletí, je chápu
při pohledu na těžkou ruku vaší
když stíráte z ní krev, dál zříce plaší
do spletitých kol rozvětvených drápů...
To zakletí by zvážil s trpkou lící
mnich nebo papež, řkoucí: anathema!
Však Bůh je neslyší... Vždyť času nemá
na neplodné ty vzkřiky žalující:
vy věky stavíte, hrbíce záda –
a on z nich ohromnou svou báseň skládá.