DĚDICŮM

To všecko jednou zdědíte, co odkáže vám kniha, co pole, co lesy, co kov, co živé vody a vítr a oheň, v svých nových cestách co zjevíte,

kde duch se teprv vznáší nad nevzkříšeným životem mlhavých živlů a prvních osmělených slov. Ó, ctižádosti budovatelů!

Jak pres hroby výše by mířila a lidství velkého toužila po údělu, jak touhy bys do činů zvířila, vysíláš mravenců mračna, svou pýchu, svou sílu

se prokousat pevně od zmatků k řádu a k dílu, tož od hrobů k životům novým, by mezi zrozením a smrtí krásnějším lidstvím mohlas člověka

v den zítřejší korunovat. Kdo znamení otroctví ještě však cítí ze včíra v duši své bolestně plát, ten musí se budovatelem, svým zachranitelem stát

z veliké lásky bratrského žití, ten pod jho rozkazů cizích dnešek svůj tvůrčí už za zítřek nejistý neprodá, ten plazit se nebude, nově když zrozený tyran mu určí,

by pro sen o zítřku zradil dnešek národa, a aby s hnusem před sebou jednou neskonalým se nestal jen nesvým a otrockým napodobitelem malým. Pryč s tyranem každým, když myslit a jednat brání,

pryč s tyranem, který do stád k žlabům lidstvo vhání a pro diktát šablon nevzkřísí srdcí milování. Kdo nesměl sám staletí myslet, pohřben, kdo zahrabán byl, by nevzkřísil se již sám a sám se nevzbudil,

ten touží být na chvíli tvůrcem, svou myšlenkou být si sám, a na svém a ze svého žíti a pánem být sluhou si svým, svůj příbytek si budovati a ideálů svých chrám a slyšitelným hlasem pravdu svou do světa hřmít...

A takový duch i srdce již věrnou se odvahou chví. On za nezrozené světové nedá bratrství, co vybojoval si svojí krví, nezmarní, on uhájí, zmnoží, vše to si v každý čas ubrání

co buduje. Nezbaví, nikdy už nezbaví jej svobody ani hrdla tyran krvavý, už žádný politický dobrodruh a žhář nespoutá dílo svobody otroka řetězy,

už sobec žádný vypočítavý, duševní tmář placený cizí myšlenkou a penězi jej nezviklá, on pevný, pevný jest, on buduje, neb jediný život to ze mnoha cest:

svým stane-li se a bude-li sobě jen rozumět, i bratrství bude blíž a celý si přiblíží svět.