Ve skříni staré již na sto let
dědičná hračka leží,
s ní si kdys hrával dobrý děd,
ještě když dítě byl svěží.
Všichni jsme hráli si s hračkou tou,
zlámaná, zčernalá byla,
barvy již setřeny dopolou –
nevím, proč ještě tu zbyla!
Ve středu jablek voskových,
skleněných figur a květů,
hračka ta v paprscích nachových
ležela ztajena světu.
Děti se rozlétly dávno v svět,
nikdo si nevzpomněl na ni,
bába však v skříni své kolik let
s urputnou láskou ji chrání.
A když se zadívá, – do klína
slza jí za slzou míjí, –
to na ty pod zemí vzpomíná,
na ty, již pod zemí hnijí.