Je prosincový, slunný den,
vše svítí, hraje, blýská, září,
dnes malé děti též jdou ven,
v kolébkách sniví samotáři,
kočárky hrčí rozpustile
a chůvy parkem jdou,
v ty odpolední, nudné chvíle
vše sluneční plá hrou.
Jak z čalounů ploch ztrhaných
planoucích v slunci rudotemně,
dnů poesie zimavých
vlá z obsypané listím země.
A ve starý svět morosní,
jenž usmál se v svém zimním hávu
cos jako souzvuk smíchu zní
v ruch ustaraných, tupých davů...
A drobné děti v kočárcích,
zrak upřený v tu slunnou záři,
den viděly jen samý smích
v kolébkách sniví samotáři,
a na rtu svém podušky cíp
jen slouchaly, jak v osamělý
park padá listí z černých lip, –
– co značí to, však nevěděly. –