Vzal jsem ji do rukou, jemně tak vzal,
abych jí šatečky nepocuchal,
do sítě položil napjaté zlehka,
pod námi tráva si lehala křehká,
motýli nad námi přelétli v dál.
Výskla tak dětinsky a já se smál.
Potom tak ospale před sluncem snad,
kanoucí skrz vonných kaštanů chlad,
že se tak míhalo, křížilo, blysklo,
dítě si zhebounka oči své stisklo,
zoubky jen dětinně smály se dál,
a já zas houpal ji, smál se a smál...
Mám-li jí závidět? Nemožno jest!
Člověk jen jedenkrát může tu kvést!
List jsem, jenž sprchává, ty květ, jenž vzpučí –
že bude krásný tak, vonný, mne mučí,
sprchne a svadne a spadne v dnů kal...
A já se zamyslil, proč jsem se smál.