V srdci až budu mít plamen a hvězdy v oku,
zázrakem lásky bratry v lidech probudím,
ty, jež jsem jindy chladně míjel v lhostejném kroku.
Tvůrcem pak budu, kdy nebolím, nestudím,
betlémská píseň kdy ve mně odvěká, prastará
dvěma tóny se pomodlí: dudy a fujara.
Ponesu dary tomu lidu,
zrazen jenž od bratra, od člověka,
zavřen v svou hrdou neb potupnou bídu,
na čistý úsměv lásky čeká.
Dlouhou jsem cestou se rozžehnával
s drahými srdci na zastávkách,
pod drnem když jsem je zakopával.
Do uzlíčku jsem sebral teď lásku,
abych ji rozdal těm, kteří žijí,
několik trav jen, květin a klásků,
dobrých slov nebo bdělých skutků,
pro tolik živých ran a smutků,
které jsou věčny a nepomíjí.