Toť jejich radost... V paletu,
v parádním, starém paletu,
s košíčkem na ruce vrbovým
jde tichem stromů hrobovým,
psík za ní, křivé nohy své
do půdy staví bortivé
a u cest kolovrátků jek
kňučí a rve si obojek.
A dál jde stezka... Travinou
se vine plochou rovinou.
Kmitne se, ruchem zděšena,
u nohou rosička zelená.
A kolem kytek lesklá žluť
nad bahnitou se chýlí rmuť,
i její stín tam padá mdlý,
zachvívá se a zrcadlí.
Pak domů, domů kráčí zas,
trub vojenských co víří hlas
a po ulicích zpožděnou
se tluče tichou ozvěnou.