Skřivaní písní z modra
co v srdci rozžehlas,
že v pláni slehlých hrobů
se matky ozval hlas?
Daleká cesta srdce
je zemí, oblohou,
vodami, lesy, vrchy,
když nohy nemohou.
Leč každého přec roku
to srdce sváteční
tu na nezvěstném hrobu
ční, vrba smuteční.
A ptá se: milý hochu,
tam na věčnosti kdes,
kde hrob tvůj? Pole, řeka,
či bažina či les?
Neplačte, matko, zdáli
lkal synův hlas, se smál:
Za radost milionů
jsem rád svůj život dal.
A matka zaplakala
nad ním i nad lidstvem:
Spi a nás živé zahřej
lží sladkou v srdci svém.