V té čtvrti bídní lidé, smutní psi,
zapadlé, lidské apokalypsy.
Nevěstky, chátra... Židi, dětí sta.
Sabbatu hudba vřeští nečistá.
Zdeformovaní civí k slunci. Hle:
to všecko vyděděné, vyvrhlé.
V svou bídu zadumaní, bezhlasní
jsou ti, kdož sny své revoluční sní.
Z těch koutů bídy věčnost pozdraví
i sen, i myšlenka, vzdor krvavý.
Po cestách osamělých, na výších
předměstských kopců, v hájích nejtišších
jdou reci zítřku, pochýleni v zem,
stavíce nové světy v srdci svém.
Budoucí kralovrazi tady jdou,
svou hroznou okouzleni myšlenkou.
Zde hledej ženy, smutné novým snem:
jich srdce odhodláno k obětem.
Dospělých písně děti zpívají,
brunátné na měď ruce zdvihají.
Jich otcové však v temnu těsných stěn,
spiklenci slunce, chmurně hledí ven,
rebeli vzdoru, jenž má zítra vzplát,
se učí jiskry z troudu vykřesat.