Vždy chtěj být nenáviděn víc než milován,
otřásán bouří víc, jež fenami se vzteká.
Na mísu pochytej krev ze sta svojich ran,
svědomí básníka nechť vražedníky leká.
Však nevěř, řeknou-li: že pověřil je věk
a vkus neb morálka, neb cítění jich doby,
ubít neb zamlčet, cos jinou řečí řek
než byl jich ideál, jenž skvostné hostí hroby.
To radost vzalo by a trpkých smutků smích,
let vášni slov, vzmach růstu ztajenému.
Krev srdce pít dej protivníku svému,
když zabíjí tě chválou dávno uznaných.