Líto nám pracovati není
pro bratra bratři, pro sestru sestry, tisíce blízkých,
kdyby jen práce přinesla vykoupení...
Není nám líto práce,
ale že je tak marná, tak smutná, jednotvárná,
tak záhy vysilující...
Dnů krásných nezávidíme těm, kdož šťastni byli.
Ale je líto nám z jara, když voní země stará,
kdy obrovské kmeny se mízou nalejí novou,
že mocným jsme otročili...
Že kopem stále jen pro ty vyděračské roty.
Pro ty, jež vrahy zvát smíme, pro ty, jež nenávidíme
pro něž hedvábí tkáme, královské šijeme hávy,
hledáme drahokamy pro mitry na papežské hlavy,
shrbeni oráme lány pro dědičné pány...
a vždycky šlapáni dole, hnojíme kulturní pole...
U našich pracovních stolů noc apokalyptických bolů
tak temně v okna hledí.
Nuž, s každým jarem, bratři,
nuž, s každým jarem, přátelé snědí,
svá zpytujme svědomí: pracovat... ano. Pracovat, pracovat...
Však blízcí blízkým, sestry sestrám, bratřím bratři.
A sblíženi k sobě, nově se milovat...