Sníh padá a neustává, když noc se dlouží a plouží.
Žen touha tu nejvíce po svých mrtvých vzdálených touží.
Tu všecky se scházívají v myšlenkách na pláních krve,
jich všecky lásky, jich myšlenky i jich kající zrady.
A klekají na místech těch, kde srdcí shas’ plamen mladý
a hýčkají v duchu tu prsť, již zulíbaly prve.
Sníh padá, padá tam nad zapadlou nesmírnou dálí,
jak nad stolem boží rady by peří v kruhu draly
všech vzpomínek ruce a zpívaly si družně k tomu:
My dereme peří manželům, milencům na peřiny,
že tvrdě tak musili lehnout bez hříchů i viny
a nevrátili se nikdy, nevrátili nám domů.
V svět, jizbu boží, lampa měsíce slabě svítí,
je zmlžena téměř hebkým prachem sněžného kvítí
a u stolu vesmírné milosti řada žen dere peří:
My dereme lehký prach nádherných kdysi rajských ptáků,
svých nadějí zraněných šípy, smrt kdy jim utkvěla v zraku.
Nechť lehce se pohřbeným leží poblíž nebeských dveří.
A vesmírném v jizbě té boží vznesla se holubička,
mír tichý nad duše vylét a ženy tiší a hýčká,
i opuštěná krev žen jak život v půl novou již láme,
se loučí: Chvil šťastných jim dereme peří na podušku.
By dobře se mužům a hochům na věčném dřímalo lůžku,
jich věrám a nadějím věrnost nad hroby přisaháme.