Přijď ke mně, hlas domku se blíží.
Jsem domek pohostinný
a prostý jak dítě bosé.
Mám stromů chlad, hluboké stíny,
z pramene vodu svěží,
omžené ovoce, chlad, v každé květině
se slunce shlíží v rose,
je na míle zřít z kryté předsíně,
jak pokojný kraj leží.
Že cítíš zas bolest?
Jsi zklamán lidmi, jichž prázdnota leká,
že smutek za rohem čeká?
Že míjels jámy na smetí,
Kde ze včíra odhozené
vše žalně počlo vetšet a scházeti?
Přijď ke mně, hlas domku volá,
chci klid ti vrátit, hola!
Stisk najdeš věrné ruky,
i mlčenlivé oči přímé,
i místo k odpočinku; –
zde lidi, ptáci, květy mlčky mluví:
přijď aspoň na chvilinku.
My nevyrušíme, my víme,
a aby rány zarůstaly
my zapřem se a na rány už nemyslíme.
Vždyť rozumíme.