A zaslech' jsem: jak člověk plakal z hloubky duše,
že pyšný, zděděný mu zavraždili sen.
A dokud sám zas nezavraždí, roky hluše
mu bez odvety minou, padne pokosen.
Tak myslil člověk ubohý a lítostivý
a po výbojích smutný, hanbou ze svých ztrát,
byl stejně krutý jako dřív, byl škůdník lstivý,
jenž nikdy bratrsky nedoved milovat.
A člověk zločinný, vyhnanec starý z ráje,
nesmířen s osudem, ten nezapomene.
Vždy na rány, jež oplatit má, vzpomínaje,
jde mírem ozbrojen a v srdci má své: ne.
Je příliš lživá skutečnost, jež oklamala,
a člověk nezrodí se, jak jej, duše, sníš,
je zákrsek, jejž zříš, msty zlobná stvůra malá,
s přísahou: nevzrosteš, dokud se nepomstíš.
Když sny tvé vražděny, ty lehce budeš vraždit,
neb zaslepený nerozliší sen a skutečnost,
a zavražděný sen ty budeš těly dláždit,
a krví smývat zklamání svých hořkou zlost.
K svým starým zločinům ty navrátíš se znovu,
a v boha bez víry dík vznesou rtové tví,
ty zbavíš domova toužící po domovu,
a po bratrovraždách své smýšlíš bratrství.
Já bojím se, že nedorost jsi opět k bohu,
žes otců pouhý krutý napodobitel.
A ve mstách stejný, že zas vlečeš pouští nohu
a že zas vraždíš tam, kde jít měl spasitel.