K diváku přišla zamlklému,
důvěru jakous měla k němu,
bouřlivě zpívala, řeka...
O zábradlí byl opřen, se díval,
zoufalý vír kde dole zpíval.
Zpěněná síla kde štěká...
Hebkou jak ucítil rukavičku
na rámě vloženou, na očním víčku
jako by motýl se třás‘...
Nebyl ni mlád ni starý, měl vrásky,
hluboké oči tak plny lásky,
prošedlý, zcuchaný vlas,
jako by cizími zeměmi dýchal,
zkouškami velkými, jak by míchal
osudu kostkami,...
důvěru velkou k němu měla
a jak by obejmouti chtěla
osud svůj neznámý,
mladá a krásná přišla k němu,
k diváku tomu zpožděnému
očarována jím
a tak mu děla z nenadání
v divoké vášně zajíkání,
hlasem sladkým a mdlým:
Srdce bych celé tobě dala,
touhu a víru svou uchovala,
všecku svou radost a žel....
„Pro věčnost nebo na chvilenku?
Na matku dosti? Či na milenku?“
tak zraněn osudem děl...