Zřím staré duby na obzoru
v zlatových parách k výši čnít,
tak přímy jsou a plny vzdoru
a zadumány ve svůj klid,
jich těla mocná, obrovitá
zříš ve vodách,
jak do vln západ stíny vplítá
a slunce nach.
Já věřím, sny že mají stromy,
a cit, když na ně padá sníh,
a vichru bouř-li větve zlomí,
hned slza mízy kane s nich,
že mají smích i pláč i bdění,
mateřský cit,
ze v svatém, klidném přemýšlení
milují lid.
Až zavzní seker cinkot známý
a odveze je volů spřež,
ty smuten půjdeš samotami
a prázdnotou se zachvěješ.
Klas metlic z pahýlů se klátí,
a zbují mech!
Svět málo dbá, že snílek ztratí
stín stromů těch!
Však drobným dětem hračky různé
ten obrovitý skytne kmen,
by opil slastí oči luzné
v hrách roztomilých každý den,
on skytne mlýnu ve vsi chudé
dvé nových kol,
v měsíčních nocích slýchat bude
jich šum a bol!