Bdí ještě jedle, nespí, šumí chvíli
a zase mlčí za domem, jenž bílý.
Spí v oknech světlo, stín se na zdi temní.
Lká pramen, zrozený snad v hloubce zemní.
Kams po polích se k lesu stezky stáčí
do běla vyšlapané, po nich měsíc kráčí,
sám, z mraků odprýsklý, přeběhl luční trávu
a s mraky věčný rváč, zapomněl na únavu.
Neb zcela prokousal se z nich, jak z černé kukly.
Modravě zahořel a oblak, ve dvé puklý
uplouval, mizel, rozplýval se nad mlčením
stěn černých jedlí, smutných nočním bděním.