Tolik je klidu, den hasne
navečer pod nebesy,
na stromy, na chatrče
dlouhé stíny se věsí,
na postavy v poli.
Lukami a lesy
z trav a šišek borových
chladný, čerstvý podzim dých'.
Nade mnou večera chvíle
jako bytost se sklání
s tmavými, hustými vlasy.
Kmitnou v nich jiskry hvězd
podivné, záhadné krásy.
V okamžik soumraku srdce mé
plno díků a odevzdání,
plno úzkostné starosti o vše, o vše,
co mi nejdražší jest.