Jak jaro se probudí a zem jak políbí,
a kolem chalup jak svěže zelená tráva
se v první bouři zvlní a ztemní,
vše hroudě rodné se modlitbou zaslíbí,
a ve květ a růst v té vůni černozemní.
Již z pastvin za krávou strakatá kráva
s vemenem plným se vrací v slunce západu,
housata žlutavá na dvorcích pípající
ukrývá husa, ochrannou výzvu kýhající,
vše naseto, nasázeno v světlou zahradu,
záhony bujně kvetou barvou jásající.
Ó štěstí, mít pole kus a zahrádku a sad
a několik stromů, které kvetou.
Mít výhled do lesů a odevšad
zřít svoji chalupu s tím kouřem nad komínem,
i její střechu i vikýř a kopuletou
ji stále hýčkat a spravovat,
že mladá vždy zas a nová, ba nepoznáš
jak v květu a zeleni sluncem svítí a stínem,
že pocit bezpečného a silného života máš.
Těm mozolovitým rukám, jež vedou těžký pluh,
tož hospodářů a hospodyň, stálý jež znají vzruch,
a s tvrdou láskou s čeledí, se zvířaty
že z jara a v létě pracují, kolem chaty
nechť klíčí vše, nechť je vše zrání a růst,
nechť ve žních jim zvoní v polích těžký, zlatý klas, –
jím budují vlast svou též a též jsou její hlas.
A sytost s požehnáním nechť tkne se všech hladových úst.