To lesy pěly ze hlubin
zpěv křů, žloutnoucích doubravin,
proud čerstvých větrů prudce vál,
vzduchovou dálí přivíval
dech silný rozoraných lad
s plazivým kouřem zmlklých chat.
Kolozpěv stromů, bázně prost
na chorál před soumrakem vzrost’,
v mohutné větrů závany
jak kosmické pěl varhany.
Pěl o kouzlech i lásce jar,
let chválil úrodu a zdar.
Zpívala bříza sladčeji,
dub mužný vzdor i naději.
Kolozpěv širým lesem zněl,
požárem slunce zahořel
a v chvíli té, jak vítr ztích’,
třásly se stromy v objetích.
Zpěv hymnický byl chorovod
za slunce, světlo, květ i plod,
za šero, sklouzající v mech.
klid po bouři a vývratech,
byl vyznáním se modlícím
před spánkem posilujícím.