Chci svým cos nazývat, co v srdci ukryto je,
dnů krásu, jež svou šíří vůni smrtelnou,
polibek ženy, jenž mé uzavírá boje
pečetí třikrát kouzelnou.
U svojí studny klečet, strom svůj objímati,
své sbírat ovoce. A stáda snů svých pást
kdes při západu slunné, rodné na souvrati
a včel svých pilných zlatý zvážit plást.
Pak přidružit k své bolesti i svoje štěstí,
jež plaché je jako oblak nebem plující,
jak dítě, z plínky jež se musí vznésti,
a ukryté, jak trávka bující.