Viděl jsem ptáky na stromě viset,
houpat se křídlem v zeleni hájů,
paprsk jen slunce, stín si tam přised’:
to na svou strunu nadšeně hraju.
Vína co latě zpuchřelé nesly,
tolik strun v duši zladilo jitro,
obrazy kraje cizího klesly
tíží v mé kroky, lehkostí v nitro.
Hrály si děti, pole v nach vzplála,
u domu uzřel’s loučit se ptáky,
žlutavý jetel děvčata žala, –
podletí přišlo a jeseň taky.
A teď to plálo poslední krásou,
oči se chvěly, voněly sady,
chřástal si stesknul traviny řasou,
omžené švestky se modraly všady.
Poslední pták mi v obzoru zmizel,
já se s ním loučil, – ač sotva tuší –
Setřel pot rolník, v posled jenž sklízel,
a list, jenž padal, zalét’ v mou duši.