Sobecké duše
myslely vždy jen na sebe.
Samy s poklady svými, se svými myšlenkami.
Ale námezdníkům svým stavěly bílé chrámy,
aby připjali
touhy své na nebe.
V děrách kdo spali,
v děrách kdo pracovali,
které jim také postavili sobci,
neviděli nikdy hvězdy na tom nebi
a na krucifixu
nechtěli už líbat zkrvácené hřeby.
Neukázala hvězda cesty, cesty není,
byla jen křížová cesta umučení
v společných ložnicích, v špelunkách bídy,
kde vidět žebráky, nevěstky, invalidy,
čeleď na rovni s dobytkem, dělníky v nevětrané peci,
ptáky chycené navždy, zahořklé, uvázlé v kleci.
Všichni ti v zástupech
za tou šli hvězdou, jíž dosud není,
rozbolestněni láskou
po bratrství, vraždí tou láskou,
nedojdou ukojení,
dokud hvězdy nespatří,
dokud je cesty, na nichž se najdou a obejmou,
společným poznáním nesbratří.