Je česká duše posvěcena zemi:
z ní vyzařuje žírných krajů dech
s poli a lesy, ztajenými vesnicemi,
s malými říčkami, jež plynou jako v snech
a blyskotají úsměvny a němy,
slunečných plny mírných pocelů,
s městečky, trčícími vížkou kostelů
z ovocem přetížených sadů
a s romantikou příkrých skalních hnízd
rozpadlých dávno, zpustošených hradů.
Jen vzdálen české duši ruch zní měst,
výpočty tvůrčí nesměle se výší.
Jí patří plodná země, výška hvězd
a hudba mírné přírody, již slyší:
jen zřídka architektur klene zkružení,
jí zřídka patří chrámů velebnost a sláva,
neb horečných měst kyklopická sdružení,
kde kouři továrními nebe promodrává,
neb štoly krtčích cest kdes v říši podzemní.
Je v české duši obraz sídel klidných
a uzavřených, v sobě zatichlých,
kde dny a roky, snad i staletí
bez přátel v celém světě jako v prokletí
musila žít,
kde mírných očí vlídných
oráči širá pole orali,
vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých
před osadníky zájmů podloudných,
když z ciziny se proudy prorvali,
musila vstřebávat a pohltit...
Teď pevně, věčně musí tu již stát:
Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným
a nesmrtelným jako boží řád
se přikovala k svému Bohu nahoře,
a dole k zemi připoutal ji v pokoře
oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidí,
i po pastvinách rozptýlených stád...