A vlakem jedu-li a mlhy projíždím, ztemní se okno. Zas se objevil, zas je tu cizinec. A ukloniv se vážně se zelenavým zrakem vpil mi v čelo,
chuchvalec kadeří střás’ podél skrání slepených, páchnoucích a slizce vlhkých a řek’: Z Milána pozdrav, muži ctný a dobrý a vlastenecký. Pozdrav z Neapole
i z Coma, Livorna a Florencie. Třebas i taktéž pozdrav z Cardeňasu i z Madridu i z Washingtonu, taktéž i z Macedonie a Krety. Pozdrav z Filipin,
zemičky Boerů, Pretorie a tak dále. Já přítomen byl všude, všude, všude, vysoko prapor svůj já zdvihal, krví seštvaných národů se klidně brodil,
zažíhal torpéda a děla mířil a se silnějším vítězil, jenž v právu. A slušně vše, ve jménu Pána Krista a jeho svatých, ve jménu práv lidských,
já zdvihal prapor před seštvaným lidstvem a poznal tak podstatu jeho duše. A lid ten řval vždy: právo! právo! právo! Byl zabíjen, kdo slabším právem veden
svá děla mířil a dal vyplout lodím podloudně kolem kouřících se mysů. A poznal jsem: ti všichni po právu ať jakémkoli řvou, po právu, právu, právu,
po právu ztraceném, po právu nenabytém, po právu, dosíci jejž slabším nelze, co chtějí s právem? Právo k životu? jaký to krutý, bědný, hrozný omyl!
Ne právo k životu, chuť k životu ti všichni mají hroznou, žíznivou, chuť bezměrnou a dravou, bouřnou, žhavou, šťavami vězněných těl tryskající,
chuť k žití, kterou slunce stejně vzbouzí, dny prchavé, vteřiny rozbíhavé, chut mají k životu, leč právo? K smíchu! Já dráždil chut tu pohnutkami špinavými
a právo, výsadu brutálních, mocných, v němž smrť a znásilnění, na svůj prapor černými písmenami dal jsem vyrýt! Na oslavu všech darebáků věku,
všech utlačovatelů, psů a lotrů, všech vyssavačů a všech chudých duchem, v jichž službách jsem. Můj prapor k nebi roste, já vysoko jím nad národy mávám
a zjitřuji tak dál chut jejich k žití.
Cookies on Poetry Cove