Ve dvorci horském na pavlači sedím.
Les všude nad hlavou mi šumí. Mlýny
v údolí klepají a ticho táhne
mi do ložnice bílé... Časem dosud
já cítím tepny města cukat v sobě;
obrovský výsměch na všem leží. Pole
svrásčena pod větry se smějí tichým
a neúprosně ostrým, chladným sluncem.
Tu cítím, že se za mnou valí smutek
velkého města, jeho ulic, parků,
nádherných krámů, stuchlých, těsných dílen
a barbarských, vždy stejně nudných domů
i začouzených viaduktů smutných.
I vlny karikatur, spousty silhouet,
drážděných denní politikou, za mnou
dotěrně ubíhají, vřava ulic
sluch plní mi, ta starost naivní
všech kavárenských přežvýkavců stojí
vtíravě před mým zrakem ospalým. –
A sotva oči v snění přimhouřím,
na pavlač ke mně sedá cizinec,
železné chřestí jeho brnění.