Ve dvorci horském na pavlači sedím... Les všude nad hlavou mi šumí. Mlýny v údolí klepají a ticho táhne mi do ložnice bílé... Časem dosud
já cítím tepny města cukat v sobě; obrovský výsměch na všem leží. Pole svrásčena pod větry se smějí tichým a neúprosně ostrým, chladným sluncem.
Tu cítím, že se za mnou valí smutek velkého města, jeho ulic, parků, nádherných krámů, stuchlých, těsných dílen a barbarských, vždy stejně nudných domů
i začouzených viaduktů smutných. I vlny karrikatur, spousty silhouett drážděných denní politikou, za mnou dotěrně ubíhají, vřava ulic
sluch plní mi, ta starost naivní všech kavárenských přežvýkavců stojí vtíravě před mým zrakem ospalým. – A sotva oči v snění přimhouřím,
na pavlač ke mně sedá cizinec, železné chřestí jeho brnění... A vlakem jedu-li a mlhy projíždím, ztemní se okno. Zas se objevil,
zas je tu cizinec. A ukloniv se vážně se zelenavým zrakem vpil mi v čelo, chuchvalec kadeří střás' podél skrání slepených, páchnoucích a slizce vlhkých
a řek': Z Milána pozdrav, muži ctný a dobrý a vlastenecký. Pozdrav z Neapole i z Coma, Livorna a Florencie. Třebas i taktéž pozdrav z Cardeňasu
i z Madridu i z Washingtonu, taktéž i z Macedonie a Krety. Pozdrav z Filipín, zemičky Boerů, Pretorie a tak dále. Já přítomen byl všude, všude, všude,
vysoko prapor svůj já zdvíhal, krví seštvaných národů se klidně brodil, zažíhal torpéda a děla mířil a se silnějším vítězil, jenž v právu.
A slušně vše, ve jménu Pána Krista a jeho svatých, ve jménu práv lidských, já zdvíhal prapor před seštvaným lidstvem a poznal tak podstatu jeho duše.
A lid ten řval vždy: právo! právo! právo! Byl zabíjen, kdo slabším právem veden svá děla mířil a dal vyplout lodím podloudně kolem kouřících se mysů...
A poznal jsem: ti všichni po právu ať jakémkoli řvou, po právu, právu, právu, po právu ztraceném, po právu nenabytém, po právu, dosíci jejž slabším nelze,
co chtějí s právem? Právo k životu? jaký to krutý, bědný, hrozný omyl! Ne právo k životu, chuť k životu ti všichni mají hroznou, žíznivou,
chuť bezměrnou a dravou, bouřnou, žhavou, šťavami vězněných těl tryskající, chuť k žití, kterou slunce stejně vzbouzí, dny prchavé, vteřiny rozbíhavé,
chuť mají k životu, leč právo? K smíchu! Já dráždil chuť tu pohnutkami špinavými a právo, výsadu brutálních, mocných v němž smrť a znásilnění, na svůj prapor
černými písmenami dal jsem vyrýt! Na oslavu všech darebáků věku, všech utlačovatelů, psů a lotrů, všech vyssavačů a všech chudých duchem,
v jichž službách jsem. Můj prapor k nebi roste, já vysoko jím nad národy mávám a zjitřuji tak dál chuť jejich k žití...
Cookies on Poetry Cove