Na řece černých stavení
řad zrcadlí se v prvním šeru...
Hromady zdí a kamení
zří v kraj, jenž pust v svém poloměru...
Na loďce jedu... Večer pad’
sem v řeku jak pták poraněný,
zbarvená krví křídla klad’
v chladící vodu, v zšedlé pěny
a jak by mřel v nich utopený...
Zvuk náhle parní píšťaly
továrnou pronik’, oken řadou,
trojnásob jež se dívaly
nad sebou, a již v tmu se kladou, –
v ráz vyhrnou se postavy,
ku přívozu se jíti strojí,
jdou těsně, hlavu u hlavy,
to dělník za dělníkem stojí,
vyhublí, v sešlém, tristním kroji...
Teď prám se plní, skřipotem
o řetěz tře se řetěz, chřestí,
dívky se tlačí s pískotem
v sousedství mužných, drsných pěstí,
sestárlé ženy, hnát a kost,
sto hlav se v jednom klubku choulí,
prám v hloub se vnořil, břehu prost, –
jak zemřelí by v Lethe vplouli
a každý tížil víc svou koulí,...
puštěných galejníků koulí...
Nastalo mrtvé ticho zas
opadlých stromů, prázdných polí,
nevydá plochá dálka hlas,
vše vůkol ztichlo po okolí.
Jen z nádrže, jež ztemněla,
tovární stružky v řeku tekou,
a hrůza smrti zmrtvělá
děsivě páchne mrtvou řekou,
po níž se stíny noci vlekou...