Jeviště když se zhnusí celé,
přátelé znudí hluchou láskou svou,
zdvořile mlčí nepřátelé
a lhostejní ti kolem jdou,
když obličeje jaksi obnošeny
a knihy pusty k smíchu,
a zdá se, k hříchu
že stvořeny jen ženy:
můžeme trpce plakat v koutě kdes,
jak hračka boží obnošená
se válet dlouho v prachu, –
– až pak, – když mdloba přechází a děs,
se vztyčit náhle osvíceni,
pak chápat, v naději a krásném strachu
života jaká cena.